Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
FRACTAL UNIVERSE byli první kapela na mém zatím stále posledním velkém klubovém koncertu, který proběhl v únoru roku 2020 v pražském klubu Futurum. Tenkrát otevírali večer pro německé progresivisty z OBSCURA. Překvapili hlavně čistotou zvuku, křišťálovou produkcí a velmi vyrovnanými technickými výkony. Jejich set byl ten večer jednoznačně nejměkčím koncertem večera, ale i přes to se o nich po konci akce mluvilo nejhlasitěji.
Jejich v pořadí již třetí album není ničím jiným, než potvrzením pozice vycházející hvězdy progresivního death metalu. První album „Engram Of Decline“ bylo překvapivým zjevením na francouzské kytarové scéně, na druhé album se proto čekaloo to víc a byly na něj kladeny celkem vysoké nároky. I v mých očích pak dvojka „Rhizomes Of Insanity“ za debutovou deskou lehce zaostala. Někde jsem slyšel, že třetí album je rozhodující, a pokud bychom se toho měli držet, tak je zapotřebí říci, že „The Impassable Horizon“ je prozatím jedno z nejlepších metalových alb tohoto roku.
Pokud tato kvalitativní křivka vydrží, máme se na co těšit. FRACTAL UNIVERSE vyznávají mnohem otevřenější hru než například jejich němečtí kolegové z již zmíněné OBSCURY. Tím, jak do sebe nasávají různé kytarové proudy, jsou poměrně dobře rozpoznatelní. Občas sice máte pocit, že posloucháte pozdní THE FACELESS nebo dokonce CYNIC, jindy vám ale úplně utečou až někam k OPETH nebo krajanům GOJIRA. Vedle hutných, lámaných riffů tu stojí malebné zákoutí, pohrávající si neoprogovou něhou, a i když přechody od jemných k poměrně důrazným až násilným pasážím mají ostré hrany (jako třeba u skladby „Symmetrical Masquerade“), nedostavuje se pocit, že by k sobě jednotlivé motivy někdo násilně přišrouboval bez rozmyslu a citu. A to i v případě, kdy to na vás v místě, kde byste očekávali nejhutnější válec desky, vybalí saxofonové sólo. FRACTAL UNIVERSE jsou kapelou, která se nebojí překvapovat ani kombinovat. Přitom má výsledek stále hlavu a patu a nepůsobí příliš překombinovaně.
Hrozně se mi pak líbí, jak zajímavě působí souhra bicí soupravy s kytarovou sekcí. Občas si jdou naproti, jindy se naprosto mimoběžně míjí, aniž by to nějak rušilo. „The Impassable Horizon“ bude velmi těžké překonat. Kapela tu plně rozkvetla v tom, co všechno jde v rámci progresivního death metalu vymyslet. Působí technicky, ale nejde jen o předvádivou ekvilibristiku schopností. Skladby zůstávají hlavně písničkami se spoustou silných míst. Francie touto deskou získává další jistotu, která se může zařadit do jejich extraligy progresivního death metalu vedle pilířů, jakými jsou například GOROD nebo mladších EXOCRINE.
Jeden z najzaujímavejších počinov tohto roka. Progresívny (death) metal so všetkým, čo k tomu patrí a ešte viacerými nečakanými kúskami naviac. Hudba, v ktorej sa toho deje neskutočne veľa a ktorá sa prakticky nedá opočúvať. Francúzi, do toho!
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.